O mém doktorátu

Celá tahle etapa trvala čtyři roky a já si připadám jako jiný člověk. Nedokážu posoudit, co mě přesně změnilo, možná všechno dohromady, možná jen čas. Kdo ví.  

Když se na mě podíváte do ISu na MUNI, tak se asi zděsíte. Proboha, z čeho má ta holka doktorát? Co dělá na KISKu? Proč ještě studuje? No, na to vám, myslím, celkem statečně, odpovídají předchozí články. Každopádně ano, je to možná trochu praštěný, ale mě to vážně baví.

O tom, co mi vlastně ten doktorát z urbanismu dal, jsem nakonec na Kisku mluvila v rámci Kisk fora. Pokusila jsem se nad tím zamyslet tak, že jsem si představila časovou osu svého života v průběhu studia doktorátu. Zvážit to, co se dělo v osobní rovině a to, co se dělo v rovině studijní. Co spolu jak souvisí a co mě jak formovalo. Zajímalo mě totiž, zda nějaká forma zmoudření (nebo spíše lehký posun směrem k moudrosti, které je bezpochyby celoživotní cestou) přichází studiem nebo se člověk rozvíjí spíše osobní rovinou, díky které pak dokáže i z toho studia vytěžit to podstatné. 

Všechno to začalo nápadem studovat doktorát v březnu 2016, což byla náhoda, omyl. Jak přežít s tím málem, co mi platili v první architektonické kanceláři? Co třeba zkusit doktorát jako drobný přivýdělek? Kamarád mě na to navedl se slovy, že po něm zatím nic moc nechtěli a že je to pohoda. On to ale po roce studia nakonec vzdal. Mě se podařilo se do toho více ponořit díky tomu, že jsem se dostala k zajímavému projektu. Zkoumali jsme spokojenost obyvatel v různých urbanistických strukturách. V roce 2017 jsem žila ve Vídni, takže jsem jezdila po práci zkoumat a pozorovat chování obyvatel vídeňských obytných souborů. A to bylo vážně zajímavé!

Dala jsem si taky trošku nůž na krk tím, že jsem si napsala svůj vlastní malý projekt na vydání knížky. Jo, fakt knížky. Nevím, kde se to ve mě vzalo, ale donutilo mě to s rostoucím prvním těhotenským břichem sedět hodiny v knihovně a psát. Nejprve jsem před porodem prvního dítěte obhájila pojednání části dizertačky a udělala státnice a pak jsem po porodu ještě nějak s tím minimem času zvládla vše shrnout do slibované knížky. Pomohla mi s tím Linda Boušková, kterou jsem poprosila o zapojení do projektu vydání knihy. Bez ní (a samozřejmě všech těch, co byli ochotni chvíli hlídat dcerku) bych to s miminkem nezvládla.

Stále jsem ale měla před sebou krok, který hodně doktorandů (minimálně na fakultě architektury) dost odsouvá a často to díky tomu i vzdají. Sednout a sepsat celou tu práci. Dokončit nedodělané věci, sesumírovat data, doplnit ta chybějící. Nafotit co chybí, dodělat rozhovory s obyvateli, přepsat je. Nakonec jsem to vše udělala opět kvůli rostoucímu těhotenskému břichu, tentokrát druhému. Takže vlastně díky dětem. Nebo možná jim navzdory, jako forma odpočinku. Záleží, co v tom kdo hledá.

Studijní cestou se pochopitelně protínala i cesta osobního a pracovního života. První rok studia jsem bydlela ve Vídni, kam se se mnou přestěhoval můj budoucí manžel, ačkoliv jsme se znali velice krátce. Práce ve Vídni mě moc nebavila, ale byla jsem aspoň jako architekt placená lépe než v Brně, byť stále (na poměry Vídně) mizerně. Přesto jsme si našetřili a cestovali jsme.

Vzali jsme se sami v arménských horách na rozkvetlé louce, strávili měsíc v Arménii a Gruzii, byli jsme na Ukrajině v Podkarpatské Rusi, v Římě, v Barceloně a nakonec ještě měsíc v Nepálu a Indii. Báli jsme se o svůj život na horských cestách s bláznivými nepálskými řidiči a viděli spolu nejvyšší hory světa. Po návratu z Nepálu jsme začali rekonstruovat část domu, ze kterého pochází manžel. A navrhovala jsem to já. Koordinovali jsme to celé spolu s manželem a myslím, že to byla taky velká zkušenost. Když už jsem věděla, že jsem těhotná, procestovali jsme ještě se naším starým přívěsem Skandinávii. No a pak se otočil svět úplně dokola a narodila se nám dcerka. 

Najednou nebylo vůbec nic, kromě ní, důležité. Bylo obtížné sbírat síly na jakoukoliv jinou činnost, než péči o ni, ačkoliv jsem cítila velkou potřebu se občas věnovat i něčemu jinému. Třeba sobě. Proto jsem vydržela sedávat v knihovně a opravdu poctivě psát. Nechytat lelky. Pak už se podařilo přestěhovat do nového, ještě nějaké cestování s karavanem, které s dítětem dostalo úplně jiný rozměr. Závěr doktorátu se opět točil kolem mého druhého těhotenství a svoji práci jsem obhájila dva měsíce před druhým porodem. 

Když se na to dívám z této perspektivy, je jasné, že těch věcí, které mne pomohly vyrůst bylo opravdu mnoho. Celá tahle etapa trvala čtyři roky a já si připadám jako jiný člověk. Nedokážu posoudit, co mě přesně změnilo, možná všechno dohromady, možná jen čas. Kdo ví. 

Mimochodem, málem bych zapomněla. Moje disertačka se jmenuje Kvalita urbanistické struktury dle hodnocení jejich obyvatel a můžete ji najít tady.